Kdo je pánem našeho sebevědomí?

November 25, 2018

Pamatuji si jako dnes, jak jsem u „Slnečných jazer“ v Senci vyšel před budovu hotelu, v němž jsem měl za pár minut prezentovat před stovkou lidí, a říkal si, že se tam nemůžu vrátit! Nikdy předtím jsem neprezentoval, natož před takovým množstvím lidí, a z ničeho v životě jsem nepociťoval tak velkou hrůzu.

 

 

 

Podobná úzkost člověka dokáže úplně ochromit, zbavit schopnosti plynule mluvit, udržet se na třesoucích se nohou. Někdo, kdo nic podobného neprožívá, by se nechápavě zeptal: „Proč se bojíš? Co se vlastně může stát?“ A já bych musel upřímně přiznat, čeho se děsím jako nejhorší noční můry: že přestanu mluvit uprostřed prezentace, že si možná dokonce sednu na bobek a rozbrečím se. Byl to důsledek jediné věci: naprosto a dokonale mi chybělo sebevědomí.

 

Ve filmu Králova řeč se král Jiří VI. při projevech z nervozity zakoktává. Když mu ale logoped nasadí sluchátka s hlasitou hudbou a jeho předčítání nahrává, ukáže se, že ani jednou nezadrhl. Krásná ukázka toho, že to nejdůležitější ohledně sebevědomí se odehrává v naší mysli.

 

Ono se řekne sebevědomí, ale co to je a proč se nám to tak špatně kontroluje, když k tomu stačí tak málo: sebe – vědomí? (Sebedůvěra a sebejistota se zdají být výstižnější pojmy, ale pro náš účel se nejlépe hodí sebevědomí). Sebevědomí je vědomí vlastní hodnoty. Ale jak vlastně stanovit takovou hodnotu? V prvé řadě si musíme uvědomit, že objektivně ji stanovit nelze a že nejdůležitější je naše přesvědčení. O naší hodnotě musíme přesvědčit sami sebe.

 

A je třeba upozornit, že sebevědomí není jen jedno – máme jiné sebevědomí ve smyslu našeho společenského uplatnění, vzhledu, inteligence, zázemí, vzdělání, verbálního projevu atp., přičemž v jednom si můžeme věřit hodně, ve druhém minimálně…

 

Jak vidíme, sebevědomí je zapeklitá věc. A ovlivňuje naše jednání mnohem víc, než se zdá. Například sportovci rádi mluví o tom, že se cítí ve formě, protože měli dobrou přípravu. Ve skutečnosti nebývá mezi tréninky vrcholových sportovců tak velký rozdíl. Jejich fyzická připravenost je nezbytný základ a zároveň to, na čem mohou své sebevědomí budovat, stejně jako vrozené nadání. V konečném důsledku však často o vítězi a poraženém rozhoduje  „hlava“. Takzvaná „forma“ sportovců je širší pojem zahrnující více faktorů, nicméně sebevědomí tvoří její neodmyslitelnou součást.

 

 

 

Sebevědomí ve sportu není jen to, že si sportovec nepřipouští prohru. Sebevědomí vyšší kvality je nebát se prohrát. Takovým sebevědomím ani prohra nedokáže otřást. A v životě to platí stejně. Nízké sebevědomí souvisí s tím, nakolik se bojíme ztrát.

 

„Máš sebevědomí vysoké, anebo nízké?“ Upřímní lidé obvykle připouští, že ho mají nízké. Zčásti je to proto, že se srovnávají s ostatními. Vstupují-li například do nového kolektivu, je v nich „malá dušička“, a to tím víc, že mnozí z těch cizích lidí působí suverénně. Ale nenechme se mýlit. Často je tato suverenita maska, jiný způsob, jak zakrýt nejistotu. Lze potom dojít k tomu, že kdybychom v daný moment dokázali změřit sebevědomí ostatních, narostlo by pravděpodobně to naše.

 

Jeden ze zrádných momentů sebehodnocení tedy spočívá v tom, že o vlastních pochybách až příliš dobře víme, zatímco ty cizí jsou našim zrakům skryté. Pak nás může překvapit, když někdo navenek sebevědomý, jakmile ho blíže poznáme, přizná velkou míru vnitřní nejistoty.

 

Marián Jelínek a Kamila Jetmarová proto v knize Sport, výkon a metafyzika uvádějí, že „je pro nás dobré a žádoucí, abychom poměřovali sami sebe naší vnitřní optikou, hodnotami a úsudky, a naopak nezakládali vlastní sebehodnocení na srovnávání s naším okolím“.

 

Proč nás názor druhého dokáže okamžitě vykolejit, naštvat, popudit? Proč nás jediné adjektivum znejistí a jediný soud na naši adresu způsobí, že máme zkažený celý den, že si ho pamatujeme i po letech? S jistotou můžeme konstatovat především to, že pokud je naše sebevědomí tolik závislé na názoru ostatních, jsou jeho základy vratké.

 

Nedostatek sebevědomí také u některých lidí způsobuje, že ubližují druhým, snaží se je zranit nebo snížit jejich sebedůvěru, aby se sami cítili lépe. Pokud s námi někdo jedná z pozice síly, může to být paradoxně projev jeho nízkého sebevědomí, ačkoliv to tak na první pohled nevypadá. Už jen toto vědomí nám může pomoci nebrat si cizí slova k srdci (viz kap. Neberte si nic osobně v knize Čtyři dohody).

 

Jakmile si uvědomíme, že sebevědomí je čistě naše věc, že si o něm rozhodujeme sami, že nemusí být a nemá být odrazem hodnocení jiných lidí – jsme už napůl cesty k tomu, abychom se stali zdravě sebevědomými.

 

Nic z toho jsem ovšem tenkrát v Senci nevěděl. A popravdě ani dnes na konci té cesty nejsem, protože je mi vystupování před lidmi stále nepříjemné. Tehdy jsem to zvládl jedině silou vůle, prostě jsem to nějak „dal“. A když nic jiného, zjistil jsem, že se nemusím nutně sesypat a rozbrečet. A že moje vystoupení nebylo tak tragické, jak jsem to sám cítil, a jestli bylo, nic to neznamenalo. V publiku totiž seděla žena, která mě viděla úplně poprvé právě v tomto „nejstrašnějším okamžiku“ mého dosavadního života – a přesto byla ochotná se mnou žít a založit rodinu.

 

Please reload

Naše poslední články

Kdo je pánem našeho sebevědomí?

November 25, 2018

Přechytračit stres

October 7, 2018

5 talentů, které ti změní život

August 24, 2018

1/1
Please reload

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now